Severák v rychlosti..
13.10. Asi kolem druhé hodiny ranní, jsme doletěli z prosluněné krásné Tongy, zpět do studeného, deštivého Aucklandu. Když jsme se kolem čtvrté hodiny ranní zapakovali do auta, vzrazili jsme smer Coromandel, že cestou někde pčespíme. Jako na podporu jsme nemohli najít žádné vhodné místo. Nalézáme ho až kolem šesté hodiny. Kluci si v dešti postaví stan, my si odesteleme v autě a dáme si šestohodinového šlofíka. Ve 12 dopoledne tedy pokračujeme dál. Zastavili jsme se na nákup a do íčka. Pčemýšleli jsme o nějakém menším tracku ale silné dešťové přeháňky nám daly dost jasně najevo jet dál. Vybočili jsme ze silnice, na nezpevněnou cestu, na které měo být několik věcí k vidění, les kauri stromů (staré vysoké, tlusté stromy jako na northlandu), vodopád a castelrock, skála na kterou jsme se vydali. Výšlap to byl celkem náročný, nejen v tom , že má travicí soustava byla po Tonze poněkud rozhozena ale šlo se strmou bahnitou pěšinou a ke konci se lezlo po kamenech. Výšlap stál ale rozhodně za to i když jsem ho díky tomu, že mi nebylo nejlíp chtěla vzdát, bylo to super. Ještě jsem zapoměla zmínit, že na této nezpevněné cestě jsem urvala výfuk, měli jsme tedy o starost navíc. Po výšlapu jsme zacampili kousek pod skálou u řeky, kde jsme učinili po výšlapu nutnou hygienu. Druhý den ráno, opět za deště vyrážíme do milého, malého městečka Coromandel.v Tam se mi opravdu líbilo, takové mírně westernové městečko s opravdu malým množstvím obyvatel. Kdo ho navštíví, určite by měl zajít do zeleného domku naproti parku, kde prodávají úzené ryby a mušle, naprosto úžasné mušle!!! Naší káru jsme dali do servisu a vydali se na procházku s návrhem, projet se místní mašinkou, která jela někam na vyhlídku a kolem tratě by měly být různá umělecká díla. Jelikož nás ale stále stíhali přeháňky, zabalili jsme to asi v necelé 3km vzdálené krásné kavárničce s obrovskou nabídkou úžasných koktejlů, kafí a všeho možného s internetem zadarmo. No byli jsme tam následujících 5 hodin a mně se tam osobně hodně moc líbilo. Vyzvedli jsme si autíko v opravně, zaplácla jsem něco přes sto dolarů za opravu a jeli jsme dál. Oběli jsme okolí Coromandlu ale počasí nám stále nedovolilo žádné delší procházky. Zabalili jsme to zase na stejným místě jak den před tím. Další den nám už počasí přálo jeli jsme se podívat na Catedral cove, další díru ve skále na moři, bylo to tam pěkné, ale u Farwalle splitu se mi líbilo víc. Pokračovali jsme k mé vytoužené hot watter beach, pláž na které si můžete když je odliv vykoupat bazének s horkou vodou. Jelikož však byla sobota, bylo tam neuveritelné množství lidí. Chuť na kopání nás tedy přešla a jeli jsme dál. Přespali jsme v jednom parčíku u města a druhý den, opět za deště jsme jeli do města Taurangi a v zápětí do městečka Mt. Manganui, kde se Honza sešel s nějakou holčinou. Já si zašla s Martou na kafčo a když jsme se vrátili, Lukáš a Honza nám oznámili, že už s námi dál pokračovat nebudou, páč mají jiné plány jak my.. Paráda nastává dámská jízda!!! Jdeme se po několika dnech opravdově umýt do bazénu a jakožto čisté backpackerky vyrážíme směr Rotorua. Cestou však zahneme k nějakým vodopádů, pěkným vodopádům, kde nacházíme i super místo na přespání. Děláme si véču, pouštíme si lásku přes internet a nejednou na okno klepe přiopilá maorka, která nám říká ať tady nezůstáváme, že je to nebezpečné místo, že se tu setkávají gangy, na kšefty s drogama a že podpalují auta. No nenavodí nám zrovna příjemný pocit a tak startujeme Lucku a odjíždíme pryč. Přespáváme někde u silnice a ráno dorážíme do lázeňského městečka Rotorua. Moooooc pěkný to tam je, všude jsou horká jezírka ze kterých jde pára, která pokrývá celé město a dosti to tam smrdí. Zajdeme si tradičně do infocentra, kde se rozhodneme, že si koupíme vstupenky na noc s maory. Díky akci, kterou zrovna měli jsme si ke vstupence mohli vybrat vstupenku ještě na jinou atrakci. Vybrali jsme si vstup do thermalu.. pořádně prohřát kosti. Jelikož máme celé volné odpoledne, důkladně si projít město, zajít si na pizzu a na kafe. Kolem páté hodiny přijíždíme k maorské vesnici, kde se pokoušíme trošku načinčat, přeci jen po dlouhé době večerní kultura. V 6hodin nás pouští do venkovnáho atria, překvapilo mě kolik lidí se této akce zůčastnilo, ve všední den na začátku sezóny. Na plochu před námi vyběhli maorští bojovníci, kteří za zpěvu šamana předváděli bojový tanec. Následně nás přivítali a pozvali do jejich vesnice, kde nám ukazovali své tradice a nechali nás si zkoušet různé věci. Chlapi kupříkladu učili Haku (maorský bojový tanec, kterým zahajují rugby zápasy). Maorky nám ukazovali pletení košíků, tanec s jakýma si koulema na provázku atd. Asi tak po hodině jsme byli obohaceni podívanou na vyndavání naší večeře z jámy, ve které se pekla kuřata, jehněčí, brambory, kumary-sladké brambory. Poté jsme byli zavedeny do budovy, kde nám předváděli taneční a pěvecké maorské vystoupení, ze kterého šel mráz po zádech a byl nám spuštěn dokument o maorech. A nakonec to nejlepší, byl pro nás přichystán obrovitánský raut na kterém jsme se samozřejmě přejedli. Ale jinak se to nedalo, mjseli jsme přeci vše ochutnat ne?. Bylo to velice příjemné i do našeho mlaskání nám hráli a zpívali a atmosféra byla nezapomenutelná. I když tato atrakce nepatří mezi nejlevnější, stála rozhodě za to a já ji můžu jen doporučovat dál. Opravdu přejedené kolem jedenácté hodiny večerní se s naší kárkou přesouváme o pár km dál, na nějaké odpočívadlo kde přespíme. Ráno nás čeká další velice přájemná akce a to horké lázně. Lázně byly schované v takovém údolí v lese ale díky páře, která z nich šla byli téměř nepřehlídnutelné. Bylo v nich na výber z několika vybudovaných bazénků s vodou horkou od 35 do 42 stupňů. No to bylo labůžo po totálním relaxu se přesouváme k Huka falls, vodopádu, který sice není tak velký ale má snad největší průzok vody na zélandu, krom toho je tam krásná tyrkysová voda. Kousek od vodopádu je i bezplatný camp kde jsme zase za deště přebivakovali. Následující den vyrážíme za opravdu nehezkého počasí do Taupa, kde se rozhodneme vyprat naše hadříky a nakoupit. Hlavní věc za kterou jsme sem všat přijeli je sopka zvaná Tongariro, která se proslavila v Pánu prsténů jako Mordor. Zde máme naplánovaný menší track. Když se zajdeme zeptat do infocentra na počasí, moc nás nepotěší, na další tři dny je hlášen silná vítr a dokonce sněžení a žádné tracky se nedoporučují. Já počasí ještě překontroluji na mém PC, a no jo.. oni nekecali. Musíme vymslet plán B, který zní jet do Napieru a Hastings a pak se vrátit, je to sice zájížďka ale nenaděláme nic. Celý deštivý den ztrávíme v autě. Zacempujeme asi 100km před Napierem zase ve free campu, prší tak, že si ani nemáme kde uvařit véču a tak to zvládáme jen s párkem, houskou, humusem a filmem. Ráno nás budí sluníčko, to svítí však jen chvilku, než přijde první přeháňka. Vyrážíme do Napieru a však sotva po dvouch kilometrech se začíná cosi dít. S auta se začíná kouřit. Zastavuji auto u krajnice, přesto, že po silnici projede jeno auto za hodně dlouhou dobu pouštim varující blinkry. Ustoupíme od auta a děsíme se. Auto bliká, nadskakuje, jde z něj hustý bálý dým, vydává divné, různotvárné zvuky. Najednou rána, my jen vyleknutím nadskočíme. Když už to vypadá, že se auto uklidňuje, Marta se jen skloní aby se z dálky podivala na podvozek, sotva se však skloní další mega rána, my obě zakřičíme a popoběhneme dál. Prostě pekelný stroj, vapadlo jako živé. Po několika minutách, kdy se zdá, že se auto snad definitivn uklidnilo, dolejváme zbytek naší zásoby vody do chladiče. Je jasné, že musíme ještě někde nějakou vodu sehnat, nasedáme do auta, které kupodivu bez problému nastartujeme, popojedeme pár metrů k jednomu zapadlému baráku, který byl v širokém, dalekém okolí jediný. Už u poštovní shránky si všímáme barelů od mléka naplněných vodou, přemýšlíme, jestli si dva rovnou nevezmeme. Jelikož jsme však slušní lidé, jdeme se do baráčku zeptat. U vrátek narážíme na další barely, podivujeme se proč tu jsou. Na zahradě vidíme paní, která už za náma běží a sotva se ji stačíme alespoň pozdravit, ona nám řiká, že si tu vodu v barelech můžeme vzít a že si ji můžeme vzít kolik budeme chtít. No toto považuji za menší zázrak. Auto jede úplně bez problému. Dojedeme do pěkného městečka, postaveném ve třicátých letech (tedy v mém nejoblíbenějším období), kde zase navštěvujeme jako první infocentrum, abych zjistili jak je to s přílivem a odlivem na Cape Kidnepersu, na který jsme plánovali jít, neb se tam jakožto na jediném místě na Zélandu vyskytují krásní mořští ptáci Terejové. Když zjišťujeme že jediný možný čas, kdy lze track jít je za hodinu a půl pak až za několik dnů, neváháme a bez porohlídky Napieru (ta počká), jedeme do Hastings na oběd, do vyhlášené nudlové take away restaurace, která má být opravdu proč vyhlášená. Jéžiš to byla dobrota!! Jídlo si dáváme na parkovišti u capu a celou obrovskou porci nesníme tak mně zbyde na večeři a Martě na oběd. Vyrážíme asi na 20ti kilometrový track po poláži, za těmi krásnými ptáky asi po 7km potkáváme první hnízdiště je jich tam mraky, to však ale netušíme co nás čeká dál. Po vyškrábání se na útes nás čeká něco neuvřitelného. Stovky Terejů ve všech možných pozicích, sedících, letících, startujících, přistávajících, prajících se.. Hodně mi to připomělo távody v paraglidingu, bylo to neuvěřitelné a dech beroucí. Díky přílivu však máme na kochání pouze 5 minut, pak se musíme svižnějším tempem vracet zpět. Stihneme to a suchou nohou naskakujeme do auta a jedeme do nedalekého free campu. Uvaříme, najíme, koukneme na filma jdeme snít. Ráno se rozhodneme dojet na snídani v podobě kafíčka a mufinu do nějaké pěkné kavárničky v Napieru. Ujedeme však asi 4km a auto začíná zase zlobit. Zastavuji u benzinky abych zjistila kde jsou jaké servisy. Pani mi sdělí nehezkou zprávu, že je pátek a že mají svátek a že v pondělí mají taky svátek, tak se nepraacuje ani o víkendu. Přesto jsme si vypůjčili telefoní seznam a všechny servisy neúspěšně dvolali. Obracíme auto a jedeme do bližšího Hastings. Auto se už opravdu chová nebezpečně, parkujeme ho tedy na kraji vjezdu na nějaký sad. V ten stejný okamžik u nás zastavuje stříbrná transit ze kterého vystoupí mladá paní s pánem a hned se nás ptají co se děje a jak nám mohou pomoci. Pomohli nám nakonec tak, že nás vzali autem do města ať si najdeme nějaký backpacker na přespání a než si ho najdeme oni nám pohlídají krosny, abychom se s nimi nemuseli tahat neb v tento den bylo zrovna ukrutné horko. Ještě nám řekli, že když žádny bckpckr nenajdeme tak můžeme přespat u nich. Běhali jsme tedy z jednoho konce Hastings na druhý a hledali nějaký nocleh. Vše však díky svátku bylo zavřené. Nakonec se však zadařilo a my jeden našli a dokonce i za rozumnou cenu (20dolaru). Paní, ketrá nás svezla do města (mimo jiné byla ze Samoy ajejí manžel Jižní Afriky) nám dovezla věci přímo do našeho backpackeru.Večer jsem zavolala tatínko o radu, co s autem. Řekl mi, že je po autě ale že bych to zpět do Blenu mohla ještě nějak pomalu dojet. Ráno jsme s Martou tedy stopovali k našemu asi 5km vzdálenému autu, hned první auto nám zastavilo a odvezlo k němu. Auto jsme s menšími problémy nastartovali a vyrazili smě městi, popojeli jsme asi tak 300m, kdy auto za děsivývh zvuků chcíplo a už nastartovat nešlo. Stopovali jsme tedy zpět do města a opět nám zastavilo první auto. Ve městě nás čekal nelehký úkol a to najít otevřený autoservis. Jelikož byl víkend mezi svátky, vše bylo zavřené. Zašla jsem do jediného otevřeného obchodu v okolí (obchod s motorkami) a zeptala se tam. Prodavač hned velice ochotně obvolal všechny své známé automechaniky a do deseti minut zkutečně jeden dorazil k obchodu. První jeho otázka byla co mám za auto, když jsem řekla toyotu lucidu, jen si tak zasyčel, pokývl hlavou a řek, že ví co s tím je a že je to blbé, ale že se na to zajedeme podívat. Když odklopil sedačku aby se koukl do motoru tak mi jen následně řek, že oprava by stála 5000dolarů (auto jsem kupovala za 2200) a že je mu to teda líto, ale že mám po autě. Jela jsem s ním zpět, od obvolal všechny vrakoviště, ale ty měli také zavřeno a za auto mi nabídli 150dolarů. Tak následně mi ten pán sehnal odhtahovku, takže jsem se opět vracela již po několikáté ke svému mrtvému autičku. Dovezli ho k automechanikovi na dvůr a řekli si za to 115 dolarů. S automechanikem jsme se dohodli, že si auto u sebe necha do utery a za ty penize z vrakoviste zaplati odtahovku a zbytek si nechá. Za což jsem mu byla vděčná, protože muset tam kvůli tomu čekat do uterý?.. Kdy nám ještě k tomu měla začít práce.. To se mi fakt nechtělo. Z auta jsme vytáhli jen ty nejduležitější věci, které jsme pobrali, většina jich tam však zůstala. Večer nás čekal nelehký úkol a to vše nějak spakovat do unesitelné formy, to se nám tak nějak podařilo, ale i přesto jsme museli i v backpackeru nechat nějaké věci. Ráno jsme se s celou bagáží táhly na předem zabookovaný autobus. Cesta do Wellingtonu byla dlouhá a celkem nezáživná, až na neustále zvraíí slečnu, která svůj „nákup“ místo do koše odhodila bo lavičku na autobusové zastáve, přesto, že tam byla spousta lidí, ale to jen tak okrajově.. Celou dobu jsme se modlili ať stihnem trajekt, který měl téměř navazovat na náš autobus. Když přijíždímě k Wellingtonskému autobusáku, řidič nás ještě ujišťuje, že na náš autobus navazuje autobus na trajekt. S Martou si oddyhneme. Vystoupíme, nahodíme na záda naše tunové krosny, koupíme lístky na bus a čekáme, tam kde se čekat má. Já si všimnu cedule „Další autobus jede: 6:45“ nám to mělo jet nějak kolem druhé. Říkám Martě, že nám to asi už ujelo, Marta mě ujišťuje v tom, že to jen na ceduli zapoměli předělat a jde se zeptat do infoentra, tam jí řeknou, že by to mělo přijet každou hvíli, stále nejede. Nám už je to divné, páč check in se uzavírá 50min, před ojdezdem trajektu a už jaksi nestíháme. Rozhodneme si vzt taxíka, ten nás odveze na asi 3km vzdálený trajekt (interislander), za odvoz zaplatíme 10 dolarů a chvátáme na check in. Tam nám řeknou, že jsme přišli pozdě že už nás nemohou vzít, přesto že trajek odjíždí až za 40 minut. No dobrá tedy co naděláme. Musíme jet večerním trajektem, který do Pictonu přijíždí kolem půl jedenáté. Díky propásnutí odpoledního trajektu nám padá i odvoz z Pictonu do Blenheimu, neb večer se hraje velké finále mistrovství světa v rugby (NZ vs. FRA) a všihni se htějí samozřejmě dívat, tak kdo by pro nás jezdil. Večerní autobusy též nejezdí, tak já ještě díky svému mobilnímu internetu sháním a obesílám backpackery se žádostí na ubytování. Odepíše mi pouze jeden z ni a to, že nás ubytuje ale musíme tam stihnout být do desíti hodin. Kurňa co to je?! Však jim píši, že přijedeme trajektem v 10.30 a to tu půlku hoďku nemůžou počkat? Když by z nás měli 60dolarů?... Tak tedy trávíme několik hodin v odbavovací hale, smutníme jak se poslední dobou nedaří a doufáme, že odtržením se od pevniny severního ostrova na nás kápne alespoň malá kapka štěstí. Chvíli před otevřením vstupu na trajekt nás napadne poslední zoufalá myšlenka, kterou nakonec i uzkutečníme, Napíšeme si ceduli, jestli by nás někdo nemohl vzít do Blenu. Nalodíme se, vybereme si místo, kde prochází nejvíce lidí, usadíme se a děláme smutná očka. No zdá se, že lidi kolem spíše bavíme, kdybychom před nás dali klobouk, tak nám možná i někdo nějaký cent hodí. Nakonec se u nás zastaví malý, obtloustlý chlapík a řekne, že nám může pomoci, ať chvilinku počkáme. Zašel do prostor, kde odpočívají kamioňáci a tam se pozeptal. Za chvíli nám už přichází říct dobré zprávy a to, že nás jeden chlápek odveze, neb jede do Christchurch. Paráda, spadla první šťastná kapka. Chlapík se nám představí jako Les a zeptá se nás, jestli se ním nechceme projít polodi. Proč ne.. A tak jdem, je celkem milý a ukecaný, mně přiděluje přezdívku „basketbalistka“ a u Marty se diví jaktože v jejim věku nemá děti =D. Bere nás do prostor pro zaměstnance, kde nám dá salát, pití, kávu a dort a neustále si s náma povídá a není ani nějak otravnej. Zjišťujeme, že je to na lodi nějaký bos a nabízí nám, že až příště pojedeme trajektem ať mu napíšeme, že bychom mohli jet zadarmo. Protože má nějakou práci, rozloučí se s námi a odkládá nás u baru, kde už je spousta fandů „all blacks“. Tak se tedy pouštíme do fandění taky. Celý zápas však nevidíme, páč trajekt parkuje asi půl hodinu před koncem. Na trajektu se ještě domlouváme s kamioňákem, kde nás vyzvedne, protože auta vyjíždí jinudy, než vycházejí lidi. Domluva klapla bravůrně, nakládáme naší neuvěřitělně těžkou pakáž vzádu do vagonu a nastupujeme do luxusního cocpitu, zapínáme rádio a po pár minutáh zjišťujeme, že all blacks vyhráli!!!!!!!!!!!! Divíme sem, že se však řidič neraduje (no třeba to neni kiwák), zeptáme se ho na to a on, že kiwák je ale že ho rugby moc nebere. No divné, pomyslím si. Jsme s ním domluvený, že nás vyhodí v Blenheimu u New Worldu (supermarket), no domů to máme ještě přei jen štreku, tak už nás s Martou napadá další šílená myšlenka a to, že si pujčíme na naší bagáž nákupní košík. No ještě nejdřív se však pokusím napsat původnímu odvozu, který pro nás měl jet odpoledne do Pictonu, jestli by pro nás nedojel alespoň k NW a i to kupodivu klaplo (odvoz byli argentinci, kteří nově bydlí v Madhousu, já je však do té doby neviděla). Sotva vystoupíme z kamionu, už nás vítá a představuje se nám vysmátý Sebastian s Robertem. No tak už jenom milému kamioňákovi popřejeme hezkou cestu a hurá „domůůůůů“. Jediná vě která mě však hodně zaráží je ten klid, Nový Zéland vyhraje MS v rugby, které NZ pořádal a nikde ani žíváčka, jediný kdo oslavoval a troubil a dělal trošku šílenství byli právě ty argentinci. No ještě, že nás vezli jen kousek. No a tak to je konec jak velie náročného dne tak putování po severu. Teď už jen práce, práce, práce..
