Putování po severáku - etapa 1

Den 23.9.2011, pátek byl určen dnem „D“, kdy jsme se rozhodli vycestovat z Jižního ostrova na Severní a dále po tomto ostrově cestovat. Členové posádky jsou: Já – řidič, Marta – Navigátor jedna, Lukáš – navigátor 2, Honza – zástupce řidiče. Na druhou hodinu jsme měli zabookovaný trajekt z Pictontu (asi 25Km od Blenheimu)do hl.města NZ Wellingtonu. Celý odjezd (obsahujíc, zabalení auta a vyzvednutí všech spolucestujících) jsem zodpovědně zorganizovala a počítala jsem i s půl hodinovou rezervou, která se nám podařila přesně vyčerpat. Na check in jsme dorazili přesně ve 13:00 tedz přesně v čas kdy jsme měli dorazit. Projeli jsme přepážkou a už čekáme ve frontě až nás budou pouštět na trajekt. Čekali jsme asi tak pul hodinky a už na nás zamávali, že můžeme vjet na trajekt, naší Lucinku jsme zaparkovali do prvního patra a šli jsme se usadit do kino sálu a připravit se na tři a půl hodinovou jízdu. Trajekt byl moc pěkný, několik kiosků, různých obýváčků atd. Šla jsem se i podívat i ven jestli neuvidím nějakého delfína, neviděla jsem a tak jsem se šla usadit zpět do kino sálu čerpat energi na cesty. Když jsme přijížděli do Wellingtonu, já žasla, baráky o výšce jak jedno patro!!!! A dokonce několik vedle sebe, tý brďo velkoměsto!!!!! To jsem neviděla už jak dlouho!!! Když jsme s  Lucinkou vyjížděli z přístaviště nastal první problém kam jet dál!? Marta: „Do prava“, Lukáš: „Do leva“ hmm dobrá poslechnu chlapa ten má přeci lepší orientační smysl. No a už si to bloudíme centrem Wellingtonu, kde nám to ještě malinko znepřéjemňují zácpy, neb v tomto mětstě zrovna v tuto noc probíhal rugby zápas USA vs. Austrálie (na NZ teď momentálně probíhá MS v rugby a je to tu pro ně opravdu velký svátek). Nakonec jsme se vrátili zpět na křižovatku, kde padlo to špatné rozhodnutí a jedeme silnící, Martou určenou a to byla volba správná.. Mě krom velkých domů udivuje dalšá fakt a to: tříproudá (šestiproudá) silnice, to jsem na Zelandu opravdu nečekala. Cestou se ještě zastavujem koupit ještě něco k véče a pak nás už čeká úkol nejobtížnějš najít místo na spaní. Zéland je v tomhle celkem pitomej. Všude jsou ploty a soukromé pozemky a moc tu netolerují právě takové cestovatelé, kterým se nechce platit za drahé campy. Takže najít místo na spaní, kde se pujde dát zaparkovat auto a a stan a zároveň nebýt od někud viděni je celkem masakr. My místo na první noc našli“ A to na silnici která končila na pláži. Na férovku jsme uaparkovali auto na konec a kluci si stan postavili přímo na pláž, sice tam byla ceduela co se tam vše nesmí, ale ikonka zákazka campingu byla urvaná, tak jsme si řekli že to okecáme na to.. Ráno nás probudil déšť, no zprva Honza klepajíc na okýnko, že bychom už měli vstávat. Zabalili jsme autíčko a vydali se směr větší město jménem Whanganui, kde nás čekal další úkol a to ten, sehnat rezervu do auta, neb má už slouží místo píchlého kola. Rezervu jsme našli na vrakovišsti za rovných padesát babek, krásná cena. Z Whanganui jsme už zamířili na Mt. Egmont, že v jeho blízkosto přespíme, ráno brzo vstaneme, přejedeme blíže ke kopci a půjdeme na nějaký celodenní track. Jedeme si po takové placce, všude kolem nás ploty s ovcemi a krávami a najednou koukáme na pravo od nás se z té placky zvydá kopec velký no slovo „kráva“ nebudu asi už opakovat =).  Kolem kopece se motaly mraky tak šly vidět jen jeho čáasti. Zase jsme se vydali hledat místo na přespání, zajeli jsme na jednu pláž, tam byl ale bohužel camp, využii jsme tam ale stolečky na uvaření a nastala i první ponorková scéna, kdy se Lukášovi nelíbil styl našeho vaření špaget ve vajíčku a, a kdy se Martě nelíbilo, že jemu se to nelíbí.. =) Toto jsme ale přečkali a jeli jsme hledat místo dál. Nakonec dojíždíme na konec silnice, kde je brána a za ní louka. U brány je zase napsané co se vše nesmí ale o campování tam nic nebylo. Drze jsme si bránu tedy otevřeli a vjeli na konec louky. Já se malinko bála, že když bude pršet, že od tud nevyjedem ale hledat jiné místo se mi už taky nechtělo. Kluci postavili stan, my si odestlali v Lucince, pustili si film a zalomili to. Ráno nás opět budí déšť a zvědavá telátka za druhým plotem, zabalíme věci a štrádujeme si to k hoře, která již už díky oblakům vůbec nešla vidět. Přijíždíme k infocentru, za deště do něj přebíháme zjistit jak to vypadá s počasím.. Pán nás ale vůbec nepotěším, přestože můj velice inteligentní mobil říkal: „Dnes přeháňky a zítra jasno“, INFOpán nám povídal dnes více a více deště a zítra sníh. Track jsme tedy zavrh li, šli jsme se podívat jen na vodopády kousek od silnice, zvané Dawson falls. Ještě jsme autem přejeli na druhou stranu, že by se tam ty mraky nemuseli dostat. No dostávali se jen chvilkama, chvíli krásně chvíli sníh a vítr přesně jak říkal můj mobil. Kluci se nakonec rozhodli i v tomto počasí vyrazit kamsi. Já s Martou jsme si dali  šlofíka a pak se vyšli podívat jen na vyhlídku, ze které stejně toho nešlo moc vidět. Kluci přišli po třech hodinách sice promočení ale s parádním úlovkem a to s fotkou vrcholu Egmontu. Z kopce jsme jeli do městeška New Plymouth kousek od kopce, tam jsme to zase na drzost zacampili relativně kousek od centra na odpočívadle u moře, Marta nám k véče udělala výborná mícháné vajíčka, pokecali jsme u pivka a šli zase spát. V noci pro změnu déšť, ráno nás však kupodivu probudilo sluníčko. Dokonce nás z odpočívadla ani nikdo nevyhodil a to tam najednou bylo lidí. Takže snídaně a jelo se do centra do knihovny. Parkujeme na parkovišti, kde je limit hodina a půl a jdeme surfovat po netu. Na fejsáči nic nového a tak tam tedy přispívám svýma fotkama. PO chvilce slyším jééé ahoooj. Noa a my se v knihovně, v malém městě na Severním ostrově potkáme s párem z Blenu, konkrétně s jendím klukem, který prodával auto Honzovi a jeho třem kamarádům. No je to tu fakt vesnice.. Já už jsem malinko nervózní, že bychom už měli jít. Jdeme tedy.. Časový limit hodiny a půl se nám dodržet nepodařil, což se nám opravdu vymstilo dvěmy botičkami a lístečkem s pokutou 120 babek. No paráda, každý z nás o třicítku chudší, s mírně otrávenou náladou jsme se přesunuli k místnímu parku, který nám náladu opravdu zlepšil Prostě něco co u nás v ČR by být nemohlo. Obrovský překrásný park s botanickou zahradou i malou zoogickou zahradou, vstup zadarmo a aktivita na celé odpoledne. No prostě paráda. Z parku vyjíždíme už směr Hamilton, zvolíme zkratku: je to sice dál ale o to horší cesta. .Ale opravdu ůmyslně a plán se nám opravdu povedl. Jeli jsme naprosto překrásným údolím, jakmile jsme najeli na tuto silnici na mobili skončil signál. Silnice parádní, to je pro NZ taky neuvěřitelný perfektní úroveň silnici a to i těch na kterých za den projedou tři auta. My konkrétně tady potkali jen jedno auto. A teď v absolutní divočině, mezi horami u moře bivakujeme. Prostě paráda největší.. A jim se tu nelíbí, že se s nima nebavím tak končím.. ;)