Po dlouhé době pryč z Madhousu - aneb setkání s langustou

Tento článeček je poněkud starší ale světlo internetového světa holt spatřil až teď.. =)

Minulý víkend (15.-17.7.) jsem se vydala do místa mého „původu“ do Christchurch, jednak se podívat za Haničkou s Jacobem, jednak si dojet pro poštu a balíčky od rodičů a jednak si vyřídit to mé „instruktorování“ neb se mi z toho ski areálu přestali ozývat těsně před tím něž začala sezóna. V plánu jsem měla vyrazit v pátek kolem páté až šesté hodiny. No v plánu to sice bylo ale moc se nezadařilo.. A proč?.. Kupodivu se mi vůbec nechtělo z toho našeho Madhousu (tak říkáme našemu domečku - blázinec) a navíc to byl poslední večír, kdy se u nás zdržela Péťa, tak mě to trochu lámalo k tomu zůstat a jet třeba až ráno. Ale já se však zlomit nenechala.. A po sedmé hodině večerní jsem se vydala na téměř čtyřhodinovou cestu do největšího města Jižního ostrova. Sice jsem se cesty trošku bála a počítala jsem i s variantou, že někde přespím ale bylo to nakonec takové dobrodružství, že to neuvěřitelně uteklo. Téměř celá silnice se táhne mezi mořem a horami. Já jela akorát za úplňku, obrovský kulatý měsíc se odrážel v divokém oceánu a nasvicoval obrovské skalnaté, zasněžené štíty. Vlny se mlátily o útesy a na jednom místě dosahovaly dokonce až k silnici. No chvilkami jsem se i trochu bála. =) Další část silnice pokračovala mezi menšími kopečky, které jsem si už pamatovala z putování autobusem opačným směrem.. Nejhorší část mě čekala v Christchurch, která i když Chrch není tak velké město, byla nekonečná. Kolem jedenácté hodiny jsem dorazila před Hančin domeček. Při příchodu dovnitř jsem byla přivítaná hezky po česku slivovicí, sdělili jsme si pár novinek a šli spát, neb nás brzy ráno čekal odjezd na Mt. Hutt (ski areál). Já si ještě otevřela všechny dopisy a hlavně balíčky!!!!! Ve kterých na mě čekal plyšák tučňák Pingu, čokolády MILKA, které tu nejsou k sehnání, české sušenky, které jsou nejlepší, české filmy a ten nejlepší dárek k narozeninám!! A to si nechám pro sebe co to je.. =)

Ráno před sedmou vstávačka, já si na sebe v červenci oblékla termoprádlo, oteplováky, zimní bundu, popadla přilbu a lyžáky a naskočila do Hančinýho a Jacobovýho nissánka, kde na mě už čekaly lyže s hůlkami. Kopec je vzdálený asi 70 km a jeli jsme tam něco přes hodinu. Parkoviště je asi 1300m.n.m. a vede k němu kamenitá horská cesta, samotný kopec je vysoký kolem 2000m. Zaparkovali jsme, dali jsme na posilněnou mou Milku, Hanka se vydala zaplatit si trénink jízdy ve slalomových brankách a já se vydala koupit permici. Na tabuli jsem se dočetla o studentský slevě, říkám si no vida to ještě využiji mou ISIC kartičku (mezinárodní průkaz studenta), vzápětí ale čtu, že tato kartička se neakceptuje, musím si tedy koupit normální dospěláckou za 91 doláčů (1274Kč). Kopec je velikostně něco jako Klínovec ale bez stromů za to s kameny, neboli je to areál na skále a díky tomu, že ještě nenapadalo tolik sněhu, to šlo opravdu znát i cítit.. V areálu jsou tři sedací lanovky, dopoledne jezdila ale jenom jedna, ale i přesto a to jsem celkem ocenila se nedělali fronty a myslím si, že to nebylo tím, že tam jsou „rovnači front“. Hanka celý den trénovala na nedělní závody a já s Jacobem brázdila místní svahy. No má skluznice teď vypadá tak jak za celé dva roky ještě nevypadala. Ale co to se opraví.. =) Kolem třetí hodiny jsme se sešli v autě a vyrazili dom. Já v prvních pěti minutách vytuhla (přeci jen lyžovat v červenci? To mé tělo pěkně zaskočilo). Dorazili jsme domů dali sprchu a já s Hankou vyrazila do pizzérky pro večeři. Nebaštila jsem se, napsala dalšího maila do ski areálu, kde jsem měla učit a udělala jsem rozhodnutí, že místo další lyžovačky vyrazím výletním tempem zpět domů do Blenheimu. Dva dny pryč z Madhousu a mně se už celkem stýskalo. Ráno jsem vstala společně s Hankou a Jacobem, k snídani si dala „zlaté, české polomáčené“, Hance jsem popřála hodně štěstí při závodění a pustila se do menšího úklidu auta, abych si tam mohla naskládat všechny své věci: lyže, lyžařské vybavení, kolo, kolařské vybavení, bednu plnou oblečení, bednu plnou jiného harampádí, ještě jsem si zajela do jednoho outdoorového obchodu koupit si „vysněné“ triko a tadáááá.. pomalým tempem domů.. Bylo krásné počasí, teplíčko i sluníčko, nikam jsem se nehnala, po všem jsem koukala, první pauzu jsem si dala kousek pře Kaikourou, kde jsem si fotila útesy, přičemž jsem zjistila, že jsem si v knihovně zapomněla mou SD kartu se všemi fotkami =( (ta už je bohužel opravdu ztracená). No nic vyrazila jsem směr centrum Kaikoury, v původním plánu byl i výlet lodí za velrybami, usoudila jsem ale, že bez foťáku to nemá smysl. Prošla jsem si Kaikouru, přičemž jsem zjistila, že barová ulice, o které jsem psala ve článku o cestě do Blenheimu byla právě Kaikoura. =) Dala jsem si své životně první Fish and Chips (národní jídlo-obalovaná ryba a hranolky) a jela dál, další zastávka byla na krajnici, těsně za cedulí „pozor tuleni“ s vyhlídkou nad pláží na moře. Nebyla to však ledajaká vyhlídka.. =), na pláži se povalovala spoustu tuleňů a tuleňátek, bohužel se za nimi nedalo blíž dostat. Pokračovala jsem dále podle pobřeží, jen o pár kilometrů dál, jsem narazila na menší parkoviště, kde jsem na předchozí doporučení pár přátel zaparkovala. Z parkoviště se jde lesní stezičkou, podél potůčku, který teče do moře k vodopádu, pod kterém dovádí malá tuleňátka. Nebýt tam těch dětí, tak si je člověk určitě může i pohladit. Tuleňátka tam skákají, potápí se, hrajou si a dělají všemožné neplechy a rodiče je pozorují z velkých kamenů, na kterých lenoší. Už se začalo smrákat tak jsem se rozhodla vrátit k autu, cesta to je jen tak na 7 minut.. Vyrazila jsem dále směr domů, už bez žádné zastávky. Jednu jsem si nakonec přeci jen ještě udělala a to u budky u silnice, kde se prodávali langusty. Kaikoura je vyhlášená, rybími restauracemi a vůbec výlovem humrů a langust. Řekla jsem si, že se do budky půjdu kouknout, jakým způsobem se to prodává, sotva jsem tam vlezla, hned do mě prodavačka začala „hustit“, jak jsou její langusty nejlepší a jak si určitě musím jednu koupit, odkryla ubrus a na mě vykouklo vedle sebe naskládaných několik červených vetřelců. No lekla jsem se.. Říkám si bože pomoc, to přeci nemůžu koupit něco takového. Pani byla ale tak akční, že jsem musela.. Ještě jsem k tomu dostala pár pokynů jako, že už je uvařená a že stačí jen ohřát. Já si tedy vybrala tu svou „krasavici“, pani ji zabalila do papíru a mně předala.. Rychle jsem s ní běžela do auta abych ji odhodila na místo, k nohám u spolujezdce a vyrazila už konečně doopravdy směr dom. Celou cestu mě děsila představa že ta obluda v papíře, co je vedle mě obživne a pomstí se mi za všechny její ulovený kamarádky. Naštěstí se tak nestalo. Dorazila jsem domů na minutu přesně s druhými výletníky (Mcha, Martina a Bláža), kteří o víkendu byli na tracku na Abel Tasmanu. Začala jsem si vybalovat věci z auta, no asi na 6x jsem to musela vynášet, neuvěřitelný, kolik se mi tu za tak malou dobu nashromáždilo věcí. Po vybalení jsem slavnostně předala langustu zabalenou v papíru jako dárek Ondrovi a Pepovi. Jako chuťovku jsme si ji dali druhý den, Ondra ji připravil, pokapal citrónovým máslem a můžu říct, že to byla lahoda.