30.9. 2011 – cesta na letiště

V den „D“, jsme se probudili kdesi na předměstí Aucklandu. Jelikož ráno na kluky někdo 

přišel dělat „bu bu bu“, nezdržovali jsme se, naházeli jsme věci do auta a jeli hledat snídaňové 

místo. To jsme našli hned za rohem na pláži. S Martičkou jsme si udělali čaj a vločky s 

jogurtem. Po snídani nás čekal program o něco horší: zabalit se na Tongu. Nakonec to nebylo 

tak hrozné. Všichni jsme letěli s batůžkem, jen Honza s krosnou, na kterou jsme se složili a do 

které jsme si dali věci jako spacáky, karimatky, hygienu a nože. Když se nám podařilo 

všechno spakovat, mohli jsme vyrazit do nevětšího města Nového Zélandu – Aucklendu, kde 

nás čekal nelehký úkol, najít parkoviště poblíž centra. Po návrhu, že zaparkujeme za městem a 

dojedeme do centra busem, jsme došli k následnému zjištění, že jedna cesta tam na osobu stojí 

20 babek. Návrh byl tedy zamítnut. Řízení se ujal Honza a navigoval Lukáš, což bylo dost 

šílené. Strašně moc jsme se po Aucklandu motali, ale za to tak ani kluci nemohli, všude byli 

jednosměrky a příkazy směru jízdy. Nakonec jsme našli správný vjezd do placeného

nadzemního parkoviště, které se nacházelo přímo v centru a stálo 4 dolary na půl hodiny. 

Zaplatili jsme si 3,5 hodiny a šli do knihovny, vyřídit poslední korespondenci. Následovala už 

jen fotka se skytowerem (taková aucklendská Eiffelovka). A pryč z centra!!! Jedeme na horu 

(Mt. Eden), s výhledem na město. Tam jsme si s Martou uvařili špagety, zapózovali jsme si 

společně na pár fotkách a čekali do osmé do večera, kdy jsme vyrazili k letištnímu parkovišti, 

které jsme opět měli dopředu rezervované (cca 6babek na noc). Lukáš se hned oddělil a jel 

svozovým busem na letiště. Marta s Honzou si dali v autě ještě šlofíka a já trávila poslední 

chvilky s facebookem. V 10 hodin dobalujeme, zabezpečujeme auto a autobusem se také 

přemísťujeme na letiště, kde jdeme rovnou na odbavení k milé slečně. A já mám hroznou 

radost, že nepotkáváme Lukáše a tím pádem s námi nebude sedět. Pak ještě poslední chvilky s 

internetem v mekáči a v 00:20 se nám na obrazovkách rozsvěcí nástup do letadla. Zabalíme a 

jdeme. Procházíme bez problémů kontrolou. V duty free neodoláme a každý si koupíme 

flašku rumu, páč 3 byly za 79 dolců. Já se šla ještě podívat do jednoho krámu na kartáč na 

vlasy, neb jsem svůj ztratila =( a Honza na záchod. Najednou přiběhla vyděšená Marta, že náš 

let svítí červeně a že za chvíli zavírají dveře do letadla. Začali jsme tedy házet sprinta, náš 

vstup byl jak na podporu na druhém konci haly. Honza jen za běhu prohodil „Já si připadám 

jak v sám doma“, čímž nás alespoň na chvíli pobavil. Mně se už v hlavě zjevovala představa, 

jak jako trosky sedíme na letišti, každý se svou flaškou rumu, díky který nám uletělo letadlo. 

Naštěstí šlo jenom o planý poplach. Letadlo jsme stihli. Usedáme na trosedačku Boeingu 767-

300. Čeká na nás deka, sluchátka, polštář a stejně multifunkční obrazovka, jakou jsem měla 

při letu s emirátama na Zéland (na Tongu jsme letěli s Air New Zealand). Honza to zalomil 

snad ještě před startem, Marta nemohla usnout a já si stále hrála právě s tou obrazovkou, takže 

mi tříhodinový let utekl jako nic. Chvíli před přistáním k nám mluvil pilot, takový ty řeči kdy, 

kde, co, jak budeme přistávat, jaké je počasí a kolik je hodin. Čímž nás s Martou dokonale 

zmátl, neb řekl, že je pátek a my měli za to, že je sobota. Jediné, co nás napadlo, bylo, že jsme 

přeletěli časový pás a jsme o den zpátky ale nechápali jsme, jak to, že jsme o tom nikde 

nečetli a to jsme toho o Tonze přečetli dost. Samy sobě jsme se začali smát, jaké jsme trubky 

a že jsme si i špatně zarezervovali Guest House. Martě to nakonec nedá a ještě se pro jistotu 

zeptá Tongánky, sedící za náma, co je za den. Ta nás ujistí, že je opravdu sobota, jak jsme si 

mysleli původně. Pilot se prostě spletl, ještě že jenom v názvu dne. Přistání patřilo k těm 

tvrdším, co jsem kdy zažila, no možná bylo to nejtvrdší, co jsem kdy zažila, dokonce se 

otevřel i jeden kastlík nad pasažérama. A byl to zrovna ten s mým baťohem. Já jen tuhla, ať 

nevypadne. Nejenom, že jsem tam měla mého nového notebooka a ovcopsa Mauriho, ale 

myslím si, že kdyby těch 7kg spadlo někomu na hlavu, tak by mu to možná i ublížilo. No 

naštěstí nebyl nade mnou a naštěstí nevypadl. Takže nakonec dobrý konec začátku příběhu o 

Tonze.